Bůh on-line

Pozoruji. Pozoruji, co se kolem nás i v nás děje. Pozoruji, co se děje uvnitř mě. Nic s tím, co vidím, nedělám. Nesnažím se to změnit, kočírovat, kontrolovat, rozebírat. Nechávám tomu volný průběh. Všemu. Tohle je velká škola a učební látka se zatím ještě vysvětluje. Bystří žáci už tuší, stále ale nemohou vědět vše potřebné…

Praha v pátek odpoledne: Na Pavláku cítím, že mnozí už odjeli na chalupy. Kolem Vodičkové potkávám pár lidí, od Národní směrem ke Královské cestě jich je ještě méně. Místa, kam a kudy Češi přestali běžně chodit … Jen číšníci stojí ve dveřích, vedle nich cedule s nabídkou a cenami, jimž vévodí poprvé pravdivě slůvko jen.
Na náměstí u Radnice a Městské knihovny už není parkoviště. Stojí tam pražské židle & stolky. Nějaká maminka tam krmí své dítě, vedle rodina odpočívá jen tak. Budovy kolem svírají náměstí vždy stejně, přesto však dnes jej nesvírá ruch. Božský klid tam, kde byste si nemysleli, že někdy bude. Boží dílo on-line…

Praha v neděli dopoledne: Václavákem se dá snáze projít s dvoumetrovým odstupem od ostatních. Stalo se vám to na Václaváku někdy? Rybičky ve výloze, jež normálně turistům okusují nohy, je třeba asi přikrmovat, a naproti si nad názvem striptýzového baru Goldfingers  poprvé všimnu nápisu Kongresový sál.  Pod rouškou se směju, když si představím ten noční kongresový rej.
V Melantrišce pořídíte třetinku piva za 39 Kč a k tomu se v klidu kocháte krásou okolních domů. Kdo chce mít na fotce od lidí úplně vymeteno, počká si pár sekund. Nevídaná podívaná je tu v mžiku i bez kouzelnické hůlky.

Před Orlojem stojí  za pět minut celá asi dvacet lidí, z čehož je polovina dětí. Honí holuby a těší se, že uvidí „panáčky, smrtku a kohouta“, aniž by tátovi lezli na ramena. Na rozdíl od cizinců ale nikdo netleská … škoda. Zatleskat dílu svých předků se asi máme ještě naučit …

Staronový Mariánský sloup roste na témže náměstí jako z vody. Vypadá to, že růstu nového vyhovuje okolní klid a ticho. Někdo postavil vázu s květinami přímo do středu soklu…

„Mamííííí, já chci čůrat!“, zní mi někde za zády a já diskrétně pozoruji, jak si maminka poradí. Naštěstí je tu zelená směrovka WC, a jelikož mě zajímá, co tato neobvyklá doba udělala s tím, čeho je v Praze stále málo, vydávám se po ní.
Veřejný záchod za 20 Kč na rozdíl od močopudného pivního a kávového moku nezlevnil. Češi, častěji čůrejte, prosím!, chtělo by se napsat na dveře totiž perfektně čistého zařízení, kde milá paní dezinfikuje vše po každém návštěvníkovi. Za půl hodiny, kterou jsem strávila povídáním si s ní, přišlo na záchod pět lidí.  Málo, málo, český národe, na zaplacení alespoň režie je tady třeba 250 vašich spláchnutí denně!

O kus dál, ve svatém Mikulášovi, vám při příchodu na mši stříknou na ruce anti-covid. „Jinde se zouvá a myjí si nohy, tak alespoň nějaká faktická očista v křesťanském světě“, proběhne mi hlavou a vpluji do dění, které zde dnes s ohromnou laskavostí celebruje žena. Roušku a štít si nasazuje jen při svatém přijímání. Při tom pohledu mi naskočí slzy, než někde ve mně zazní věta: „I tak jedno jsme!“

Rozvolňování přináší zrychlení. Navzdory němu si myslím, že je stále doba pozorovat, naslouchat, nespěchat …

Alice E.
31.května 2020